9.den - sobota 31.8.2013
Dnes vstáváme za rozbřesku a vítá nás k naší velké radosti vymetená obloha. Večer jsme se z Banffu vrátili pozdě, takže si prodloužení pobytu v kempu o jednu noc musíme zařídit až dnes ráno. Recepce bohužel otevírá až v osm hodin, což nás trošku zdržuje, ale aspoň si můžeme užít pohled na ranním sluncem nasvícené hory přímo z centra Lake Louise, které jak už jsem psal dříve, tvoří v podstatě velké parkoviště obklopené několika obchůdky.

Dvě minuty před osmou se okénko recepce konečně otevírá, během pěti minut je naše žádost o prodloužení pobytu vyřízena a my vyrážíme na cestu do asi hodinu jízdy vzdáleného národního parku Yoho, konkrétně na záchytné parkoviště nedaleko vodopádu Takakkaw. Palubní počítač naší toyotky ukazuje na místě samém venkovní teplotu dva stupínky nad bodem mrazu, navzdory čemuž se převlékáme do kraťas a vydáváme se nádherným horským ránem vstříc Iceline Trail, celodennímu výšlapu k ledovcům NP Yoho. Do údolí stejnojmené říčky proníkají přes hradbu horských štítů první sluneční paprsky dnešního dne, které prosvětlují a postupně rozpouští všudypřítomnou jemnou mlhu. Prostě nádhera.

Z prvního úseku cesty, který nás přivádí k nedalekému hostelu, se nabízí parádní pohledy zpět směrem k téměř třísetmetrovému vodopádu Takakkaw, opět umocněné poutavou atmosférou dnešního rána.


Pak už nás pohlcuje les a čeká nás výživné, asi hodinové stoupání, během něhož nabíráme poctivých pět stovek výškových metrů. Když se nahoře z lesa vynoříme, otevírá se nám fascinující pohled zpět do údolí ze kterého jsme vyšli. Dvěstašedesát metrů vysoký vodopád Takakkaw odtud zeshora vypadá docela nevinně a čím výše stoupáme tím menší a menší se jeví.


Stoupání se postupně zmírňuje a za neustáleho kochání ničím nerušenými pohledy do údolí Yoho se postupně blížíme k ledovcům, které mají být hlavním cílem našeho výšlapu. Prvním, který jsme za jedním z horizontů spatřili, byl splaz Esmerald Glacier.

Postupně se právě k němu blížíme a procházíme místy, která ještě před pár desítkami led pokrýval ledový příkrov.



Dostáváme se až k bezejmenému jezírku, které napájí vodopád právě z tajícího splazu Esmerald Glacier.

Pomalu se přiblížil čas oběda a těžko hledat na krátký odpočinek lepší místo, než vyvýšeninu nedaleko již zmiňovaného jezírka, nabízející úžasné kruhové výhledy směrem ke splazům Wapta Icefield, na ledovec Emserald Glacier a také na vodopád Takkakaw i nad něj, na jeden ze splazů Waputi Icefield který jej vytrvale zásobuje vodou.




Obědem posilněni a pohledy uchváceni pokračujeme dále po trase Iceleine Trail a zanedlouho po kamenech přeskakujeme jednu výraznější ledovou říčku.

Dostáváme se až k dalšímu z bezejmených jezírek v němž se v dálce zrcadlí splazy Wapta Icefield.


Právě zde se trasa Iceline Trail rozdvojuje na dvě větve, my pro pohodové dokončení tůry volím kratší variantu, takže začínáme pomalu klesat zpět do údolí říčky Yoho. Postupujeme pomalu, výhledy které nám dnešní tůra nabízí prostě nelze odbýt jen rychlým proběhnutím po trase. Moc dobře jsme udělali, že jsme se včera rozhodli tenhle výlet odložit na dnešní příznivější počasí.


Kolem Celeste Lake ukrytého v objetí hustého lesa se postupně dostáváme až k malému, dle dostupných map bezejmenému jezeru, přes něž se nabízí opět skutečně parádní pokoukání.

Dále se cesta kroutí už spíše lesem a přivádí nás až na břeh Yoho River právě v místě kdy do jejich vod s hukotem padá vodopád Laughing Falls.


Zpět k parkovišti pokračujeme podél říčky Yoho vzbuzující v nás velký respekt k síle tekoucí vody.

Před pátou máme vodopád Takakkaw konečně opět na dohled.

A zanedlouhou si ho už užíváme v plné kráse, zalitý odpoledním sluncem a ozdobený duhou na kapkách tříštící se vody.




Kolem půl šesté nasedáme do auta a přejíždíme zpět do Lake Louise. Cestou do kempu se ještě stavujeme na dnes opravdu zaslouženou zmrzku a po důkladné sprše jdeme dnes vcelku brzo na kutě. Dnešní porce kilometrů a nastoupaných výškových metrů je v nohách skutečně znát, ale bez jakékoliv debaty to stálo za to. Ne nadarmo je právě Iceline Trail zmiňován i v knize Jana Hocka s názvem Nejhezčí tůry světa.